Marketa Frank

Je čas na shrnutí února! Na jednom se asi shodneme – byla zima 😀 Nevěřila jsem, že někdy v Praze zažiju tolik sněhu, a už vůbec jsem nevěřila, že by se nám někdy povedlo bruslit na rybníku v parku uprostřed města.

Procházky po centru miluju. I když je zataženo a pochmurno. Praha je nádherná za jakéhokoli počasí, obzvlášť takhle zeshora <3

Rekonstrukce samozřejmě bylo a je jedno z hlavních témat naší domácnosti. Během února se udělaly všechny dělnické práce (bourání zdí a příček, lehká změna dispozice..), pak takové ty práce, co nejsou na první pohled tolik vidět (srovnávání zdí, přetažení elektřiny..), každopádně výsledek je: 1. všechny hrubé práce máme hotové a už nás čeká jen to hezké, 2. zatím se nic nepodělalo! (ťuk ťuk) a SVÍTÍME! Každý malý pokrok = obrovská radost. Vybírali jsme si vypínače a zásuvky, nakonec jsme zvolili variantu na horní fotce vpravo, připadala nám taková minimalističtější a modernější.

Mamko, co tam máš?

Aneb jak si zpříjemňujeme lockdown. Občas si říkám, že si objednáváme jídlo až moc často, ale na druhou stranu jsem ráda, že můžeme podpořit naše oblíbené podniky v téhle těžké době, navíc si myslím, že vaření v nové kuchyni si budu fakt užívat a tak nějak přirozeně tu dovážku omezíme 😀

Turistka ve vlastním městě. Pamatuju si, jak jsme si loni s Vildou říkali: “Musíme rychle na procházku do prázdného centra! Takhle bez turistů to tady už nikdy nezažijeme!” … o rok později … no 🙂 už by to nějaké ty turisty chtělo!

Kávičky a procházky.

A další procházky. Miluju to. Myslím, že kdybychom neměli Isabelku, nedonutila bych se každý den chodit na dlouhé procházky. S kočárkem to ale jde samo a díky bohu za to. Mám alespoň nějaký pravidelný pohyb a změna prostředí je super na psychiku.

Jeden mrazivý outfit & Isi v obýváku

Asi Sofču brzo zaměstnám jako editora.

Jedna něžná radost. Na svatbu kamarádů, která se, moc doufám, uskuteční.

Volání jara <3

Návštěva u rodičů, když se to ještě mohlo. Snad se brzy zase dočkáme. Do té doby jsem vděčná, že existují videocally.

Praha je láska.

Instagram versus realita, mama edition 😀

All time favorite avokádový chlebík (bezlepkový s vajíčkem navíc) ze Smetanaq. Mohli bychom to jíst pořád.

Doma s mýma kočičkama. Díky nim je celý lockdown o dost snesitelnější.

Jaký byl váš únor?

Kdo by to byl řekl, že jeden den se budeme brodit metrem sněhu a o dva dny později si nazujeme tenisky. Jaro letos přišlo dost rychle a nečekaně, ale nebudu lhát, že si to neužívám. I když pořádné teplo je ještě daleko, mám radost z každého slunečného dne. Předevčírem jsem dávala na stories pár fotek o tom, co mě potěšilo v ten daný den, a ráda bych se o tom trochu rozepsala i tady.

Aktuální situace je asi už pro všechny psychicky náročná. I když si občas říkám, že vlastně “nemám právo” být smutná, protože jsem zdravá, moje rodina je zdravá a nikdo z mých blízkých kvůli covidu nepřišel o živobytí, nikdo z nás už rok nežije tak, jak si představoval, takže právo na občasnou frustraci máme úplně všichni. Ale protože jsem optimistická duše, stále věřím tomu, že už se celá tahle situace chýlí ke konci. A taky mi paradoxně připadá, že už jsem tak zvyklá v tomhle režimu fungovat, že už mě zpřísňování opatření nevyvádí z míry a cítím se lépe než před rokem. Navíc mám doma 7 měsíční slečnu, která leze rychlostí blesku a stoupá si o všechno, co vidí, což mě během dne zaměstnává tolik, že vlastně ani nemám čas neustále přemýšlet o tom, jak je tahle doba naprd.

Co mi ale obecně pomáhá, je radovat se z každodenních maličkostí. Nic jiného nám teď ani nezbývá. Jsem vděčná za každou procházku na čerstvém vzduchu. I když ho přes tu roušku moc necítím, pořád to beru jako lepší variantu, než kdyby byl úplný zákaz vycházení. Jsem vděčná za dobrou kávu, která mi zpříjemní den, ať už si ji připravím sama nebo si ji koupím v okénku. Jsem vděčná za každej úsměv té naší princezny. A že jich přes den je! <3 Jsem vděčná za zpěv ptáků, který na procházce poslouchám, a který mi připomíná, že to pravé jaro už se opravdu blíží. Jsem vděčná za kytičky, které mi celý týden zdobí stůl. Jsem vděčná za to, že mě teď vlastně nemá co rozptylovat a můžu se soustředit na svoje projekty. Jsem vděčná za to, že i v téhle situaci se nám rozumným tempem daří rekonstruovat byt. Jsem vděčná za každou malou i velkou radost. A hlavně věřím, že když ještě naposledy zatneme zuby, dočkáme se návratu normálna.

Jak jste na tom vy? Jak se cítíte? A co vám teď dělá radost? <3

můj anděl <3

Už přes půl roku jsem maminkou. Je to zvláštní pocit. Připadá mi, jakoby to bylo včera, když jsme přijeli domů z porodnice, ale zároveň mi připadá zvláštní, že jsem vlastně někdy maminkou nebyla. Přechod do mateřství byl k mému překvapení naprosto přirozený a já mám pocit, že jsem se pro tohle narodila. Vždycky jsem se těšila na to, až budu mít rodinu, věděla jsem, že nic víc v životě není, ale až když jsem měla malou v náručí jsem teprve pochopila, o čem všechny ty maminky mluví. Láska. Tak silná, až mám občas pocit, že to snad ani není možné, a přesto je s každým dalším dnem silnější. Nic jiného mě tolik nenaplňuje a nemotivuje. Chci pro ni být tou nejlepší verzí sama sebe, chci ji učit, že nic není nemožné, a i když občas přijde slabší chvilka, kdy toho mám až nad hlavu, stačí se zadívat do těch velkých modrých očí a všechno je zase v pořádku. Je fascinující sledovat, jak se ten malý drobeček pomalu mění v malou slečnu, jak se začíná víc a víc projevovat její osobnost, jaké dělá každý den pokroky. A jak rychle to utíká. Kdybych někdy mohla zastavit nebo alespoň zpomalit čas, bylo by to právě teď. Ale nezbývá mi nic jiného než žít v přítomném okamžiku a užívat si každou chvíli, protože je tak pomíjivá. I když to je na tom právě asi to krásné <3