můj anděl <3

Už přes půl roku jsem maminkou. Je to zvláštní pocit. Připadá mi, jakoby to bylo včera, když jsme přijeli domů z porodnice, ale zároveň mi připadá zvláštní, že jsem vlastně někdy maminkou nebyla. Přechod do mateřství byl k mému překvapení naprosto přirozený a já mám pocit, že jsem se pro tohle narodila. Vždycky jsem se těšila na to, až budu mít rodinu, věděla jsem, že nic víc v životě není, ale až když jsem měla malou v náručí jsem teprve pochopila, o čem všechny ty maminky mluví. Láska. Tak silná, až mám občas pocit, že to snad ani není možné, a přesto je s každým dalším dnem silnější. Nic jiného mě tolik nenaplňuje a nemotivuje. Chci pro ni být tou nejlepší verzí sama sebe, chci ji učit, že nic není nemožné, a i když občas přijde slabší chvilka, kdy toho mám až nad hlavu, stačí se zadívat do těch velkých modrých očí a všechno je zase v pořádku. Je fascinující sledovat, jak se ten malý drobeček pomalu mění v malou slečnu, jak se začíná víc a víc projevovat její osobnost, jaké dělá každý den pokroky. A jak rychle to utíká. Kdybych někdy mohla zastavit nebo alespoň zpomalit čas, bylo by to právě teď. Ale nezbývá mi nic jiného než žít v přítomném okamžiku a užívat si každou chvíli, protože je tak pomíjivá. I když to je na tom právě asi to krásné <3