To je bozii 🙂 Kdyz jsem psala tenhle clanek, byla jsem vazne psychicky i fyzicky jeste uplne jinde. I pro me je obcas zajimavy se takhle k tem clankum vracet, to si pak clovek fakt uvedomi, jakej kus cesty je za nim 🙂 xx

Neříkám, že jsi necitlivá 🙂 Jen že třeba nějaké věci prožíváš prostě trochu jinak, viz to s tím přítelem. Nejsem si jistá, jestli to prostě chápu správně, hrozně ráda bych ti nějak pomohla, jen nevím jak. Tenhle pocit, že nevíš, kdo vlastně jsi, je v určitých obdobích života úplně normální. Taky jsem ještě nedávno byla totálně zmatená a nevěděla co se sebou. Ale pak prostě najednou přijde pocit, kdy víš naprosto přesně, kdo jsi. Všechno chce čas 🙂 Nedávno mi kamarád řekl, že všechno v životě má tendenci se zlepšovat a já s tím naprosto souhlasím 🙂

Tak to jako ne 🙂 Zase bych o sobě netvrdila, že jsem necitlivá. Naopak. Často i ostatní o mé říkají, že jsem někdy až přecitlivělá. A myslím si, že kdybych byla necitlivá, jak říkáš, tak se nad takovými věcmi ani nezamýšlím a netrápili by mě. Jsem asi teď jen zmatená a nevím, jaká jsem, kdo jsem, nic. To snad zase odezní.

Rozumím ti, ale možná bys měla přijmout, že taková prostě jsi 🙂 Každý z nás je jinak emotivní a to, že se ze všeho nehroutíš neznamená, že jsi špatný člověk nebo že ti na ničem nezáleží. Jen možná prostě nejsi tolik citlivá, což v některých případech může být výhoda, ale chápu tě, že ti to třeba vadí. Možná by sis o tom mohla popovídat s nějakou psycholožkou, myslím, že určitě dokáží člověku pomoct se všemi různými "problémy" 🙂

Víš, všude se píše – otevřete své srdce. Jenže jak. Zrovna teď se mi stalo, vykašlal se na mě přítel (my jsme nebyli ještě úplně spolu, spíš to bylo fakt v těch začátcích), a já jeden celý den brečela, hodně. A druhý den nic. Bylo mi to jedno. A nechápu proč. Mám pocit, že když se něco stane, tak jako první začnu přemýšlet nad tím, co vlastně citím a pak jak nad tím přemýšlím, tak mám pocit, že necítím nic. A pak jsem zoufalá a nerozumím tomu. Nevím, jestli rozumíš ty mě? Je hodně těžký to vysvětlit. Chci být citlivá a zranitelná. Nechci to všechno takhle odsouvat. Kam ty pocity jako jdou? Připadám si jak narušená, když to píšu 😀

Vím moc dobře, jak se cítíš. Budu ti moc držet palce a nezapomeň, že v tom nejsi sama! Děkuji za krásný komentář, přesně kvůli tomu jsem tenhle článek psala <3 xx

Určitě nejsi jediná, kdo má takový problém 🙂 Uzavřít se je totiž mnohem jednodušší, chráníš tím sama sebe, ale zároveň kvůli tomu o hodně přicházíš. Možná by ti pomohla meditace, při tom jsi vlastně sama se sebou a prodýcháváš ten přítomný okamžik, s trochou tréninku bys to pak mohla promítnout i do života. Musíš se zbavit toho vnitřního strachu a nechat emoce plynout. Nakonec zjistíš, že je to hrozně osvobozující 🙂 Já sama jsem poměrně dost otevřený člověk, pouštím si lidi k sobě blízko, což taky není vždycky dobře, ale obzvlášť čím jsem starší, tím víc jsem otevřená a 100% sama sebou a buď to ten člověk přijme a bude v mém životě, nebo se naše cesty prostě rozdělí. Být tebou, mrknu i na nějaké knížky, určitě jich na tohle téma pár bude 🙂 xx